Slovník české hudební kultury

Latinské slovo capella (= pláštík) se objevuje r. 679 jako označení cenné relikvie, pláště sv. Martina, chovaného na královském dvoře Merovejců. V církevní terminologii mohlo pak dále slovo označovat 1. kolekci relikvií, 2. budovu nebo část budovy, kde byly tyto relikvie uchovávány, 3. skupinu kněží (tzv. capellani), kteří byli pověřeni vykonávat v této budově bohoslužbu, přeneseně též všechny duchovní sloužící na dvoře. Z latinského výrazu vznikla řada podobně znějících slov, používaných v jednotlivých národních jazycích, např. italské cappella, francouzské chapelle,anglické chapel ad. Německý výraz Kapelle nabyl postupně významů „menší svatyně“ a „soubor hudebníků“, kdežto čeština, přejímající latinskou a italskou označovací praxi zřejmě přes německé prostředí, zavedla pro malé svatyně výraz kaple a pro soubor hudebníků výraz kapela (podobně vedoucí takovéhoto souboru se začíná označovat pod vlivem německého výrazu Kapellmeister jako kapelník). Svého hudebního významu nabyly výrazy odvozované z latinského capella tím, že duchovní sloužící v příslušných církevních resp. dvorských zařízeních pěstovali v rámci svých bohoslužebných povinností zpěv chorálu (kromě toho měli na starosti i úkoly správní, diplomatické, výchovné aj.) a že tato pěvecká funkce vystupovala stále výrazněji do popředí. Od 14. stol. se skupina zpěváků uvnitř instituce zvané capella stává dokonce převažujícím a určujícím prvkem (poprvé 1336 na papežském dvoře Benedikta XII. v Avignonu). Výraz typu kapela mohl pak nadále označovat institucionálně organizovanou či placenou skupinu hudebníků vůbec; tato skupina byla služebně vázána na církevní instituce nebo na dvůr monarchy či šlechtice, hudebníci tu již nemuseli být výhradně duchovního stavu. Charakter kapely se tedy např. přiznával kolegiím zpěváků, jaká se vytvářela u větších kostelů, protestantským kantorátům apod. Prvořadou úlohu začaly od 14. a 15. stol. hrát panovnické a šlechtické kapely; největší mívaly 30 - 40 členů, většinou zpěváků, jejich repertoár byl převážně duchovní a silně internacionální (univerzální ráz repertoáru podporovaly časté migrační pohyby členů), od 15. stol. se pak některé kapely dělily na sekci duchovní a světskou. Na instituce kapel mohly poukazovat různé dobové termíny jako Hofmusici, Sängerei, Chor, Kantorei, Maîtrise ad. Zatímco se ve středověku za kapelu nepokládal soubor instrumentalistů (kapelu tvořili zpěváci a varhaník), v 16. stol. již většina kapel měla kromě pěvců též instrumentalisty a provozovala vedle duchovních skladeb i hudbu světskou. Výjimkou byly královské dvorské kapely francouzská a španělská, které si dlouho podržovaly duchovní ráz (později přistupující instrumentalisté tu stejně jako na anglickém královském dvoře patřili k soukromé králově hudbě). Od 15. stol. se objevují označení vedoucího tělesa (např. maestro di cappella, maître de chapelle, Kapellmeister apod.), což nasvědčuje tomu, že se tato funkce oddělovala od funkce varhaníka. K nejvýznamnějším kapelám lze počítat kapelu papežskou, kapely význačných královských rodů a početnou kapelu burgundských vévodů. 15. a 16. století je dobou rozkvětu mnoha církevních a dvorských kapel v Itálii, z nichž některé (u sv. Marka v Benátkách, u sv. Petronia v Bologni) znamenaly nejvýznamnější centra vývoje tehdejší vokální a instrumentální hudby a zaměstnávaly nejproslulejší hudebníky. K předním kapelám se přiřadily dále vídeňská dvorní kapela (založena na začátku 15. stol.), krakovská kapela (založena 1540) a drážďanská dvorní kapela (založena 1648). Od počátku 17. stol. používaný termín a cappella (též ve tvaru a capella či alla capella) označuje typ hudby provozované vokálními kapelami, tj. soubor či syntézu vokální polyfonie, vícesborovosti i novějších projevů recitativního či koncertantního stylu; podání se opíralo o zvuk vokálního sboru, hudební nástroje tu přistupovaly colla parte (tj. společně s některým hlavním hlasem). Postupně začal výraz a cappella fungovat jako označení pouhého nástupu plného sboru po sólistických partiích, od 19. stol. se výrazem míní vokální sborový zvuk bez nástrojového doprovodu. Až do konce 17. stol. bylo hlavní povinností mnoha kapel provozování duchovní hudby, s postupující sekularizací dvorského života rostl však podíl světské hudby a vyhraňovaly se též zejména ty funkce provozu kapely, které měly podporovat lesk dvorského života (zejména funkce reprezentační, zábavná apod.). Produkce kapel se tak stávaly charakteristickým rysem barokního životního slohu vládnoucích vrstev a o zřizování kapel usilovala aristokracie i na svých menších rezidencích. Počet členů v menších rezidenčních kapelách lze dnes jen obtížně rekonstruovat (hudebníci bývají mnohdy zapsáni v seznamech sloužících, sloužící museli často plnit i řadu dalších, s provozem kapely nesouvisejících povinností). Hrálo se při nejrůznějších příležitostech, zvl. při slavnostech a při tabuli (®{hudba k tabuli}), mnohdy tu vzniká zvláštní symbióza duchovního, světského a operního provozu (®{opera}). Kapely se stávají nositelem starších historických modalit komorní hudby a leckdy i základem nových hudebnických formací, zvl. orchestru, dechové harmonie apod. Pojem kapela je pak stále více spojován i s hudebními soubory městského typu, zvláště s novodobými orchestrálními tělesy, od 19. stol. též s ansámbly pěstujícími rozmanité typy nonartificiální hudby. Zvyk označovat symfonické či divadelní orchestry výrazem kapela později slábne (udrží se jen v hovorové řeči) a výraz přestává být vhodným označením i pro chrámová tělesa. Za kapely se nadále pokládají vojenské a dechové ansámbly (®{vojenská hudba}, dechová hudba), městské a lázeňské soubory nedosahující úrovně symfonického orchestru, tělesa pěstující promenádní, taneční, zábavně poslechovou a pak i moderní populární, jazzovou či rockovou hudbu apod. Tomuto posunu v označování odpovídá též nahrazení výrazu kapelník slovem dirigent v artificiálním provozu (docházelo tu ovšem k situacím, kdy se orchestry již neoznačovaly jako kapela, zatímco vedoucí činitelé byli setrvačně nazýváni kapelníci: v českém prostředí se např. hovořilo o orchestru konzervatoře či Prozatímního divadla, Maýr a Smetana však byli kapelníky; kapelníkem dnes míníme vedoucího souboru ze sféry nonartificiální hudby). Leckde pronikal typu kapela i do lidového prostředí jako označení převážně instrumentálních souborů působících na rozhraní folklórní či amatérské aktivity a živnostenského profesionalismu (nelze tu přehlédnout, že si členové lidových kapel svou činností přivydělávali atd.); dělo se tak patrně prostřednictvím hudebníků, kteří poznali praxi zámeckých kapel nebo městských a vojenských hudeb. Dnes bývá pojem kapela zpětně promítán do minulosti na tělesa, jež byla nositelem profánních aktivit i v dobách, kdy se za kapelu pokládal pouze soubor sloužící církevnímu či aristokratickému prostředí. Obecně lze říci, že se slovo kapela postupně měnilo z názvu pěvecké formace v název instrumentálního tělesa a že tu došlo i k posunu od pólu artificiality k pólu nonartificiality. Název kapela dnes mohou pochopitelně nést i soubory pěstující historickou hudbu.

Také v českém prostředí vznikala tělesa typu prvotních kapel zvl. v církevním prostředí. V Praze a Olomouci se ve 13. a hlavně ve 14. stol. formovaly sbory kleriků (clerici prebendati), instituce choralistů, mansionářů a žaltářníků, chlapecké sbory bonifantů ad. Podobné procesy probíhaly i v menších místech (Litoměřice, Žatec, Brno atd.). Profesionální soubory fungovaly při církevních institucích až do 15. stol. (někde, např. v Českém Krumlově, až do poloviny 16. stol.), postupně byl provoz těchto těles nahrazován činností literátských bratrstev. Od středověku vznikaly rovněž soubory instrumentalistů, jež se ovšem neformovaly do podoby stabilních kapel. Leckdy šlo o kumulaci hudebníků při církevních i světských slavnostech (Praha 1255, dále též Cheb, Jihlava, Znojmo, Český Krumlov apod.), k r. 1112 máme zprávu, že si polský vévoda Zbigniew přivezl z Čech soubor hudebníků (simphonia musicorum) hrajících na cithary a bubny. Ke koncentraci hudebníků docházelo na pražském královském dvoře (zvl. za Karla IV.), z doby poděbradské a jagellonské víme o skupině královských trubačů. Náběhy k takovémuto soustřeďování hudebnických sil existovaly i na moravském markrabském dvoře a u biskupa Jana ze Středy (14. stol.). K provozu stabilní kapely se v Praze vytvořily podmínky až po nástupu Habsburků. Kapela, kterou založil 1526 Ferdinand I., sídlila převážně ve Vídni, do Prahy však často zajížděla. Až za vlády Rudolfa II. (1576 - 1612) se kapela usídlila v Praze od (1583). Stejně jako ostatní dobové dvorské ansámbly obstarávala především církevní zpěv; jejím hlavním působištěm byla svatovítská katedrála a hradní kaple Všech svatých. Jádro tvořil mužský a chlapecký sbor s kapelníkem a varhaníkem. V průběhu 16. stol. se ovšem stále výrazněji uplatňoval instrumentální prvek: vznikl tu dvorský instrumentální soubor složený převážně z trubačů, kteří tvořili vedle kapely samostatnou skupinu, na konci 16. stol. se objevují i další nástroje. Pražsko-vídeňská dvorní kapela patřila k nejvýznamnějším a největším dobovým ansámblům vůbec (zpočátku 30, na konci 16. stol. již 70 a více členů). V jejích řadách se výrazně uplatnili Nizozemci a Italové, mnozí členové byli kompozičně činní (kapelník Ph. de Monte, místokapelník J. Regnart, varhaník C. Luython, zpěvák F. Sales, zpěvák a trubač G. Turini, jeho syn varhaník F. Turini ad.). Vztah k Praze měla i kapela arcivévody Ferdinanda, správce českého království v letech 1548-67; skládala se ze zpěváků a instrumentalistů, působila na hradě i v letohrádku Hvězda a po Ferdinandově odchodu do Tyrol se stala základem innsbruckého tělesa. Více nebo méně vydatné zprávy svědčí o činnosti kapely olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského (1579-98), rožmberské kapely v Českém Krumlově a Třeboni (instrumentalisté německého i českého původu), kapely Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic na hradě Pecka, kapely Heníka z Valdštejna na hradě Dobrovici a pětice instrumentalistů, najatých 1612 pro frýdlantský zámek. Od 16. stol. lze sledovat působnost tělesa v Louce u Znojma. Od renesančního údobí rozvíjejí ansámblovou aktivitu trubači a pozounéři, tzv. věžní hudby, sdružení muzikářů, židovské kapely, a postupně se ustavují i rozmanité formace vojenské hudby. V pobělohorském období již sice nebyla z politických důvodů dána možnost obnovy dvorské kapely v Praze, od 2. pol. 17. stol. se však u řady chrámů formují vokálně instrumentální tělesa pěstující barokní chrámový repertoár (mnohdy jsou tu využíváni i tzv. fundatisté; fundace; nezřídka se nový repertoár realizoval i tak, že členové literátských bratrstev spolupracovali s najímanými hudebníky) a na mnoha panských sídlech vznikají reprezentativní kapely, napodobující vzory velkých dvorských kapel (např. vídeňské). Podobné kapely, měnící se postupně v novodobé orchestry, vznikaly v 17. a 18. stol. i v širším evropském měřítku za hojné účasti hudebníků z českých zemí (nejtypičtějším příkladem je tu kapela v Mannheimu; migrace), byly však i charakteristickým dobovým projevem zámecké hudební kultury českých zemí. Mezi šlechtickými kapelami existovaly značné kvantitativní i kvalitativní rozdíly, vcelku byl zřejmě hudební provoz na šlechtických sídlech v českých zemích méně intenzívní než ve středoevropském okolí. Počet členů se pohyboval mezi 5 až 15, místy plnili hudební potřeby jen 2 polní trubači, nahrazovaní též hornisty. Vrcholu dosáhl provoz v 1. pol. 18. stol., větších těles pak postupně ubývá (až na některé výjimky, např. ve Slezsku) a do popředí se dostávají dechové harmonie s užitkovou loveckou a taneční hudbou. V repertoáru klesal podíl duchovní hudby ve prospěch světské hudby instrumentální (zvl. po 1740), ve srovnání s běžným typem evropské rezidence se v českých zemích poměrně řídce vyskytovala v zámeckém repertoáru opera. V kapelách působili většinou domácí hudebníci, pro zvláštní příležitosti se kapely doplňovaly externími silami z řad kantorů i městských a kůrových hudebníků. Repertoárově i provozně se kapely napojily na síť dobových evropských kapel srovnatelného typu (®{zámecká hudební kultura}). Kapely působily leckde i na klášterní půdě (někdy až 30 instrumentalistů; hrály též při merendách a jiných světských slavnostech). Zánik kapel v zámeckém a klášterním prostředí je na přelomu 18. a 19. stol. pociťován jako úpadek hudebního života v českých zemí vůbec. Specificky se provoz kapel utvářel již v baroku v lázeňských městech, např. v Karlových Varech, kam si prominentní hosté dováželi hudebníky. Svou zvukovou stránkou vzbuzovaly stále větší pozornost turecké kapely. Na sklonku uvažovaného období se tvoří kapely s funkcí orchestru z městských trubačů (soubor v Brně, který r. 1767 doprovázel W. A. Mozarta). Městské kapely, typické pro hudební život 19. stol., se postupně přetvářely do podoby moderních orchestrů, v hojném počtu vznikaly taneční, lázeňské, vojenské a hornické kapely, přičemž dominantním typem byly dechové hudby. Z 18. stol. máme již poměrně spolehlivé zprávy o lidových kapelách, které se výrazně odlišovaly od kapel „panských“. Mnohdy byly rozdíly kapel veřejně demonstrovány: tak např. na masopustní oslavě v Olomouci r. 1774 jelo šestispřeží s livrejovanými hráči na trubky a kotle, dále vůz s hobojisty a fagotisty oděnými do selského a konečně vůz se selskou kapelou. Odlišnosti sestav u kapel působících ve folklórním prostředí byly namnoze dány místními zvyklostmi. Pro české prostředí se zdá být charakteristické, že se tu výrazem kapela označují spíše lidové dechové ansámbly, kdežto skupiny provozující hudeckou či dudáckou hudbu a uplatňující výrazně cimbál se pojmenovávají spíše výrazem muzika (srovnej též hudec, dyndy a dudy). Od 16. stol. lze ovšem v českém městském i venkovském prostředí doložit sdružování lidových hudebníků, pro něž se vžil název šumař; hudba malých šumařských souborů vyvolávala pozitivní i negativní reakce a zaujímala zřejmě jakési středové postavení mezi hudbou městských a ryze folklórních kapel. Z řady pohraničních, ale i vnitrozemských (zvl. východočeských) oblastí putovaly později (nejvíce v 19. stol.) šesti- až desetičlenné skupiny šumařů do mnoha zemí (Sasko, Prusko, Rusko ad.) za výdělkem, přičemž v čele skupiny stával „direktor“. Dobové zprávy naznačují, že s šumaři mnohdy spolupracovali i chudí učitelští pomocníci. Zatímco v občanských kapelách, jimž silně konkurovaly vojenské hudby, se živili hudebníci profesionálním způsobem, zůstávali hudebníci působící v restauracích a zábavních místnostech bez stavovské ochrany. Od počátku 20. stol. se odehrávaly pokusy o organizování kapelníků na živnostensko-právním podkladě.